Menší legenda sepsaná biskupem Hartvíkem

Odborná veřejnost spojuje jméno biskupa Hartvíka především s tak zvanou Legendou svatoštěpánskou - LEGENDA SANCTI STEPHANI REGIS z let 1112 - 1116. V tomto ohledu je jeho jméno spjato se slovesným útvarem, který se pro své kvality dostal do základů evropské kultury a vedle středověkého písemnictví maďarského, zakotvil pevně také v kulturním odkazu sousedních zemí, především Rakouska, Slovenska a Polska. 

Unikátní objev, který nepochybně rozšiřuje hranice Hartvíkovy působnosti také na Moravu, učinili v roce 2000 pracovníci mikulovského archivu při stěhování archivních sbírek do nově vybudovaných depozitářů na Pavlovské ulici. Pozornost odborných archivářů upoutal pergamen s latinským rukopisem o rozměru 24 x 43 cm, doplněný iniciálou s kresbou panovníka ve zbroji. Rukopis byl složen do nevelkého balíčku rozměrů 3x4x2,5 cm, kterým byl podložen jeden z regálů gruntovních knih, umístěný v depozitáři bývalého patrimonijního archivu Dietrichsteinů na mikulovském zámku. Silně poškozený pergamen byl v konzervační dílně archivu vyrovnán a postoupen archivnímu oddělení k dalšímu zpracování. Zjištění mikulovských archivářů bylo více než překvapující. Pergamen obsahoval dosud neznámý příběh signovaný biskupem Hartvíkem, který si vám tímto edičním počinem dovolujeme nabídnout v českém překladu. 

Od počátku bylo věcí osobní prestiže celého překladatelského týmu toto dílo v nejkratším možném čase uvést ve známost veřejnosti, široké obci historiků a archivních pracovníků. K tomu se jevil termín 60. narozenin ředitele archivu PhDr. Emila Kordiovského nejvhodnějším .Věříme, že dlouholetý ředitel mikulovského archivu přijme od svých kolegů tento pozoruhodný dárek, jehož skutečnou hodnotu ukáže teprve vědecká diskuze, kterou četné pasáže dosud neznámé Hartvíkovy "menší" legendy mezi moravskými historiky nepochybně vyvolají. 

Kolektiv pracovníků mikulovského archivu děkuje tímto svému řediteli za trvalou podporu v jejich odborné a publikační práci. Do jeho další let přeje pevné zdraví, klidnou mysl, radostný a spokojený život, který by neměl doznat větší újmy ani po podrobnějším prostudování předloženého Hartvíkova díla. 
    

Jak pán a vládce náš nejmilostivější prvně mne nehodného poznati ráčil

Svému pánu Kordi a ovskému [Kolomanovi?], nejvýtečnějšímu králi, biskup Hartvík, který dosáhl božím milosrdenstvím duchovního úřadu, přeje dosažení boží pochvaly a uvedení do slávy Páně po skončení tohoto života (srov. Mt. 25,21-23).

Když jsem začínal, můj slavný pane, s dílem, jež jste mi naléhavě uložil svým královským příkazem sepsat, dlouho jsem cítil, jak se vzpírá neobratnost mého nedostatečného nadání, především z důvodu, že učitel gramatiky Priscianus, kdysi mi důvěrně známý, ode mne daleko odstoupil a přede mnou, sešlým starcem, ukrývá svou tvář, jako by ji obestíral mlhou. Avšak na druhé straně, když mne tížila nejistota, ač jsem měl ohled na úctu k Vaší důstojnosti, přemohla rozpaky úzkostlivé duše poslušnost, světlo a perla všech ctností, s jejímž mocným přispěním opět nabyla má sebedůvěra, která již umdlévala, sil nových k započetí díla.

Ale protože věc, vykonaná v dobré víře, často skýtá potravu závisti, na kolenou prosím vznešenost Vaší vítězné Výsosti: přijměte toto dílko rukama královské ochrany, aby málo libozvučné výrazy, nebo jejich nenáležitý a zmatený sled neurážely při čtení Vaše oko. Kdyby se mu náhodou naskytlo něco nepatřičného, co by je uráželo, raději ať svazek tento zničí žár ohně, než aby je spatřilo závistivé oko někoho třetího. Nuže, protože vše, co je dobré, vyvěrá z milosrdenství Stvořitelova, ať vyprávění započaté z jeho milosti tyto dobré věci hlásá. 

Dávno už je tomu, co jsem se prvně potkal s pánem a vládcem naším milým. Mnoho let po té se ještě psalo jiné století, ba i tisíciletí od narození našeho Vykupitele Ježíše Krista. Bylo to několik měsíců před mocným vpádem vojsk pěti panovníků do naší krajiny. Pracovali jsme tenkráte horečně při zvedání pobořené tvrze jistého vladyky Martina, či Albrechta, řečeného z Popic. Náš pán tehdy náležel k družině eléva Josefa Ungera, který si na mikulovském hradě rád krátil chvíle mezi hodokvasy bádáním nad vědami rozličnými. Právě v tom čase mladý Unger z hradu Mikulova také do naší vsi i se svými družiníky na delší čas zavítal, aby se tam věnoval své oblíbené kratochvíli, kterou k velikému smíchu vesničanů trefně archaeologií pojmenoval. Ve směru poledním, nad vsí, jež slove Popice, na kopci Mohyla řečeném, bez ostychu a bázně Boží tam s několika družiníky do země a polí bez poctivé příčiny vrtal, poklady hledal a tu posmívanou archaeologii provozoval. Byl jsem v tu dobu jinoch sotva dvacet jar a školou stále povinen. Tu mně nezkušenému, Bůh mi to odpusť, zalíbilo se velmi hledání pokladů i ta podivná věda hned z mnoha ohledů. Při ní nebylo k bádání zapotřebí nástrojů a křivulí obzvláštních, tak jako v alchymii, se kterou jsem se v škole již drahný čas potýkal. 

Základem výbavy archaeologa byla toliko jedna neb dvě pevné číšky skleněné, v jakých hospodyně v těch dobách hořčici uchovávaly. Ty číšky byly nezbytné proto, aby se žejdlíkem vína do nich rozlitým dalo s přítelem ku zdraví jeho dobře a zvonivě štrnknouti. Mnozí z nás si posléze k tomu oučelu z pilnosti opatřili i větší pintové lahvice a také krumpáč, rýč či lopatu. To sprosté venkovské nářadí jsme však neužívali k práci lopotné. Ale bylo nám dáno s fortelem se o ně opírat, takže i tuze znavený archaeolog mohl, jsa takto podepřen, stále pilně sledovat práce výzkumné a dokonce s nataženou paží, bez větší ztráty stability či jiné újmy na zdraví, do omrzení žadonit o dolití svého poháru. Náš pán a vládce již tehdá nad jiné z družiny vynikal a svůj prázdný pohár tak dovedně nastrkoval, že nebylo možno ani z délky tří sáhů jeho pravici obejít. Tu právě skrze dolévání poháru přečasté, kteréžto já, coby páže či stolník jakýsi, obstarávati jsem musil, vzniklo přátelské pouto naše obapolné. Vždy jsem pánu našemu nynějšímu ulil spravedlivou míru, kterou on pak s obratností mistrovskou k ústům svým nesl, však nikdáž ni kapku nerozlil. 

Ta obratnost jeho mu mnohokráte život zachránila, neboť jsme trpěli žízní ukrutnou po celý čas naší misie. Nesmírná vedra v ten čas trýznila lidi i dobytek, který hynul na cestách, a nepadl-li, pak ustavičně hledal chládek ve stínu stromoví. Na rozdíl od hovad těch nešťastných my, aniž jsme již doufali v záchranu, takřka zázrakem našli jsme útočiště ve sluji jakési pod zemí. Vyprahlí a vysíleni vedrem trmáceli jsme se cestou necestou po příkrém svahu kopce Mohyla již řečeném. Po hodinách cesty urazili jsme vzdálenost nevelkou - sotva sto loktů pražských. 

Však zásahem prozřetelnosti potkali jsme při cestě starce, jehož jméno Škola. Byl as druhdy jedním z scholastiků, poustevník a podivín. I mluvili o něm zlolajní v šenkovnách, že silám nečistým se zaprodal. Lid zdejší ho ale ve vážnosti měl. Léta již trávil dny i noci rozjímáním v samotě své sluje podzemní. Ten zbožný stařec vidouce naše trápení a žízeň převelikou, zavedl nás dolů pod zem, po schodech zaklenutých, do svého příbytku. Tam chlad, vlhko a tma hluboká panovaly. Věru, nebylo oken v té podzemní komoře, ani škvíry nižádné, kudy by paprsek sluneční tu místnost prozářil. Však jaké překvapení, když zažehli jsme louče. Skrýš poustevníkova kromobyčejně útulná se nám všem jevila. Lavice kožešinou vystlané, pevný stůl a dubové stolice. K úžasu našemu jizba ta podzemní skýtala lahodnou životodárnou sílu, kterou jsme rychle vstřebávali a další a další sobě natahovali ze sudů obrovských, kde spoutána a přikována musela být železnými obručemi. Záhy, aniž jsme zakusili obsahu všech věder a sudů, tak umně do řad podél stěn srovnaných, zmocnilo se nás bujaré veselí. Darmo nás moudrý stařec k mírnění nabádal, prosil a zaklínal. Jeho starý hlas byl všecek přehlušen nestoudnými popěvky žoldáckými a křikem vrchcábníků, kterým se naplnila celá prostora pozemní. Síla netušená pak vyvěrala z každého z nás, takže mnozí puténky a dížky, ba i těžké kádě dubové jako pírka nad hlavu zvedali a jimi do dáli metali. V tom mumraji nebezpečném, jsa potrefen dížkou nevelikou, tasil náš pán šavli a po jeho vzoru i jiní páni šavlí házeli. Semotam běhal jsem, strachujíce se v litém šermiclu, uhýbal ranám, však hůře již potřísnění. 

V tom reji zmateném, až ku konci té chodby podzemní, nechtě šlápnul jsem v oudy pána a vládce našeho nynějšího, snad mi tu hanebnou drzost moji jednou odpustí. Zle porubaný ležel tam bezvlády v ouzké prostoře, protože jsa šprajcem vklíněn mezi dvěma sudy. Z retů jeho zsinalých ozývalo se bolestné chroptění: "Pane Berka, odveďte mne domů!"...Zkalený jeho zrak již nerozeznal ni druha svého, a dle příznaků všech nezvratných pochopili jsme všickni, že duši poroučí Otci nejvyššímu. Silou jsem pána v půli pozvedl a hlavu jeho o sud podepřel, hotov miserikordem svým, jak bývalo dobrým zvykem, trápení bolestné příteli rázem ukrátit. Jižjiž jsem bodec ten strašný do tepny na krku jeho vetknul, když v tom zázrakem nevídaným se pán náš vrátil z výšin nebeských zpět do sluje té podzemní, jež v tu chvíli, arci jak v Písmu stojí, slove slzavé oudolí. Tu hlas jeho byl rázem mocnější. A když postěžovav si, jak v hrdle ho zle zabolelo, poslal nás všechny do těch krajin těla nestoudných, kam vskutku vkročiti se z mnoha příčin nedá, leč již odedávna předci naši milí sousedy své v ta místa někdyvá v žertu, však častěji ve zlobě posílali. Jak rychle pán náš ožil, tím hbitěji číšku svoji skrytou zasejc vytasil a rázně se dožadoval dvojího dolití. Tu radost nevýslovná nad tím zázračným obživnutím všecky vůkol zachvátila, děkovali a chválili jsme Boha všemohúcího, a zpívajíce mnoga ljeta, znovu a znovu připíjeli pánu našemu ku zdraví. 

Však také zdraví potřeboval. Jsa dosud nemohoucí, nejen tělo i duše jeho pookřát zasluhovala velice. Obmýšlel jsem proto nejprve zranění jeho četná spiritusem vyčistit. Z důvodu toho šlechetného sebral jsem starci baňku kořalky dosti silné, a proto i vhodné k tomu oučelu. Jako relikvii svatostnú mnich ten truňk celým svým tělem chatrným, však silou urputnou srdnatě bránil. Když pán náš ucítil v blízkosti chřípí puch silné kořalky, nedbaje svých zranění hrdinsky přisál se k baňce plné destilátu, a to takovou silou, že ty dva nebylo možno po dlouhý čas, ku veliké lítosti přítomných, najmě však mnicha starého, na žádný způsob oddělit. Když dělení baňky od pána silou se dlouho nedařilo, v roztržitosti své hříšné opomenul jsem nozdry jeho stiskem déle držeti a otočil jsem se ku družině, kterýmžto směrem jsem na počest zachráněného mínil alespoň jednú či dvakráte bujaře výsknouti. Než toliko prvně stačil jsem ejjuchuchú vyřknouti. Ne tak pánu a příteli milému, leč ďáblu samotnému jsem radostným výkřikem tímto dobře posloužil. Jak tak mocně jsem radost upřímnou projevil, tu náš pán uleknuv se velice halasem mým hřmotným a nečekaným, z oběti smrtky ohyzdné vydral se hrdinně a skokem mocným vzhůru zamířil, aby tam hlavou svou urozenou do klenby komory velikou silou a úderem ouděsným laskavě narazil. 

Louče čerstvé jsme ihned zapálili a v jejich světle hroznou tu apokalypsu shlíželi. Baňka kořalky z celé třetiny ještě nedopita válela se tu v střepinách. Tu tvrdí muži z družiny Ungerovy, uvyklí bitkám i bolestem ran přemnohých, jež tolikrát již kostlivcům do očí hleděli, dali se tehda do pláče i se svým velitelem nad tou ztrátou nesmírnou, které tak upřímně želeli. Tak v nářku úzkostném jsme se modliti počali a Boha prositi, aby na nás již zkoušky další přetěžké neposílal, aby již vedrem spálenou krajinu vydatně zavlažil a nás pak propustil z této jámy lvové se stejnou milostí, jak apoštolům svým druhdy učinil. Když prositi se počalo za opětné obživnutí pána našeho, jenž bez ducha tu ležel v tratolišti pálenky, tu mnich ten starý, co nešpory tyto naše vedl, za každým žalmem prosbu jakous osobní skrze zuby tiše a nesrozumitelně procedil. I přiklonil jsem se k mnichovi, abych tu prosbu jeho za přítele mého hlasitým opakováním také ke svým modlitbám připojil, a tak účinek její u Boha milostivého znásobil. Jsa ponořen v modlitbu a duchem soustředěn v tu prosbu úpěnlivou, aby mi Bůh přítele zachovati ráčil, opakoval jsem po mnichovi bezděčně hlasem silným, leč prosebným: "A ať ta sviňa chcípne za to, že mi tuplák slivovice, ročník padesátej sedmej, sama vyžrala a aj z něho ten zbytek ubohý mi bez užitku zmárnila, amen." 

Pokračování

*) Dedikace "Svému pánu Kolomanovi", užitá v mladších opisech, nemusí být přesná. Možná správněji lze číst poškozené místo orig. folia jako "Kordovi", případně "Kordi" a "ovskému", toto čtení ovšem vyvolává otázku kde hledat krále, či jiného, stejně mocného vůdce s podobným predikátem.V dedikaci Hartvíkova díla je stále mnoho nejasností, vyplývajících z našich nedostatečných znalostí politického zákulisí dějinných událostí minulých staletí. Mnohé omyly mohly být zavlečeny přepisem také do jiných pasáží legendy, jiné mohou pramenit z našeho chybného čtení torzovitě dochovaného rukopisu. Je zřejmé, že řada redakčních zásahů a oprav, zanesených ve sledovaném rukopise, nepochází již z Hartvíkova pera. Příkladem pozdějších redakčních úprav je oprava latinského EPISCOPO na PHOTOGRAPHO?, což pochopitelně nelze obhájit ani pomocí těch nejkrkolomnějších konstrukcí. Při našem překladu jsme přihlíželi zejména k mladším opisům Hartvíkovy legendy ze 14. a 15. století, uložených ve Vídni v Österreichische Staatsbibliothek pod signaturou 832, nebo též v Codexu Lunaelacensis tamtéž, pod signaturou 3663. Pro upřesnění sporných míst bylo přihlíženo i k opisu Hortvíkova díla v Muzeu Czartryského v Krakově, kde je znám také pod jménem Kodex Sedziwoje z Czechly a má signaturu 1310. Zdá se však, že mikulovský rukopis v dlouhých pasážích naprosto nerezonuje s uvedenými mladšími opisy. Některé rozpory se pokusíme dodatečně osvětlit v komentáři k Menší legendě Hartvíkově.